(článok vyšiel v časopise JÓGA DNES leden/únor 2019)

Každý člověk touží být milován, přijímán, chce někam patřit, být součástí komunity ostatních lidí. Tato odvěká touha po lásce a přijetí je tím, co nás motivuje jednat tak, jak jednáme. V dnešní době jsme od malička vedeni k tomu, že lásku je třeba si zasloužit a být milován znamená být “dobrý” a naplnit očekávání druhých. Všudypřítomná média vytvářejí na nás neustálý tlak a snaží se nám vštípit vzorce, jací máme být a jak se máme chovat, abychom byli šťastní. Štěstí je jakousi chimérou, kterou všichni v životě honíme, každý však někde jinde. Někdo pocit štěstí nachází v materiálních věcech, v nějaké činnosti, která ho baví nebo ve vztazích s jinými lidmi. Takové štěstí je však velmi těkavé – vždy totiž závisí od něčeho, co je mimo nás. Skutečné štěstí a hluboké vnitřní naplnění můžeme najít pouze sami v sobě a tím, že ho budeme sdílet s ostatními, se ještě znásobí.

 

Sebeláska není sobectví

Zamysleme se nad tím, kolik času a energie věnujeme druhým lidem a kolik sami sobě. Kolik věcí v životě děláme proto, že musíme, protože se to od nás očekává nebo dokonce vyžaduje? A naopak, co opravdu dělat chceme, baví nás to a přináší nám to radost?

Mnoho lidí má podvědomý pocit viny, když se věnují sami sobě. Od malička jsme vedeni k tomu, abychom mysleli více na druhých než na sebe. Záleží nám na tom, co si ostatní lidé o nás myslí a tak častokrát, ve snaze vytvořit co nejlepší obraz o sobě v jejich očích, jednáme v rozporu sami se sebou. Bojíme se být sami sebou ze strachu, že by nás druzí nepřijali. Vytvoříme si kolem sebe jakýsi obal, masku za kterou můžeme ukrýt svou zranitelnost a nejistotu. Tato Jungova persona nás na jedné straně chrání před potenciální bolestí, ale na druhé straně nám brání žít náš život autenticky a naplno. Když delší dobu zanedbáváme vlastní potřeby, objeví se kdesi hluboko v našem nitru pocit nespokojenosti, nenaplněnosti, jakoby nám “něco chybělo”. Naše neustálá snaha naplňovat požadavky druhých a zapadnout do obecně uznávaných vzorců je odrazem vztahu, který máme sami k sobě – ​​odmítáme se přijmout takoví, jací jsme, nemáme se rádi.

Na druhé straně otázkou je, kde končí zdravý láskyplný vztah k sobě samému a začíná egoismus. Hranice mezi nimi bývá totiž velmi tenká. Dávat druhým můžeme jen tehdy, když máme z čeho, proto předpokladem k tomu, abychom mohli dávat lásku druhým, je milovat sebe sama. To znamená mít úctu sami k sobě, určit si své hranice a chránit svou energii. A také, naučit se někdy říci ne, pokud máme pocit, že by se hranice našeho prostoru překročili. Musíme však počítat s tím, že ne vždy se to setká s pochopením. Někteří lidé totiž rádi překračují hranice jiných a berou energii, kde mohou. Je velmi důležité naučit se uhlídat si svůj prostor a raději být označení za sobce, než jednat proti své vůli a dělat to, co vlastně nechceme. Pouze ten, kdo respektuje sám sebe, bude respektovat i druhé.

 

Tři kroky k sebepřijetí

1. Poznat sám sebe

Jak říkal Sokrates, poznání je ctnost a člověk může být dobrý jen tehdy, když zná sebe sama. Není však snadné nastavit sám sobě zrcadlo a spatřit v něm nejen to hezké, ale i všechny své chyby, nedostatky a nedokonalosti. Chce to velkou dávku odvahy odhodit všechny masky a zůstat zcela nahý, v celé své zranitelnosti. Je to však první a nezbytný krok na cestě ke štěstí. Skutečným mistrem se může stát pouze ten, kdo dokonale zná své silné i slabé stránky.

2. Přijetí jako klíč k lásce

Když už víme, kdo jsme a podařilo se nám nahlédnout i do těch nejskrytějších zákoutí svého já, dalším krokem je přijetí. I když se nám nemusí líbit to, co v zrcadle pravdy vidíme, musíme se naučit přijmout se v celé své rozmanitosti. Žádný člověk není pouze dobrý nebo špatný, naši osobnost tvoří celá škála vlastností a aspektů, od těch najcnostnejších až po ty nejtemnější. Přijetí je klíčem k lásce a láska otevírá dveře ke štěstí. Tak, jako mistr miluje své žáky přestože zná všechny jejich chyby a selhání, i my se musíme naučit milovat sami sebe se vším, co jsme. Přijmout vlastní tělo a vnímat ho jako dar, který naše duše dostala od Boha, aby mohla růst. Starat se o něj s láskou a dávat mu to, co potřebuje – zdravou stravu, dostatek pohybu i odpočinku. Přijmout také naše emoce, které námi někdy lomcují jako vítr během bouřky. A nakonec, přijmout i naše myšlenky, které nám neustále přicházejí na mysl. Jak říkal Osho, máme být pozorovateli vlastních myšlenek jako ten, kdo sedí na kopci, z výšky pozoruje dění pod sebou, ale neúčastní se ho. Pouze ten, kdo dokáže přijmout sám sebe takového, jaký je, dokáže přijmout i ostatní lidi a milovat je is jejich chybami. Láska k druhým tedy začíná láskou k sobě samému. Největším mistrem se stane ten, kdo dospěje do stádia, kdy dokáže přijmout úplně všechno tak, jak to přichází, bez ohledu na to, zda s tím souhlasí nebo ne.

3. Vděčnost

Třetím krokem k sebepřijetí a sebelásce je naučit se vděčnosti za všechny dary, kterých se nám dostalo. A není toho vůbec málo, právě naopak. Můžeme děkovat za to, že jsme vůbec na tomto světě, za život, který zde můžeme prožívat. Za hmotné tělo, které je na určitý čas domovem naší duše, aby zde mohla získávat nové zkušenosti. Za svobodnou vůli, díky které si můžeme zvolit, kterou cestou se v životě vybereme. Za rodinu, přátele, zdraví, práci i věci, co nás baví a těší. Za každý nový den a za každou získanou zkušenost. Na světě neexistuje člověk, který by neměl být za co vděčný. Jenže my si to množství darů, které dostáváme, často neuvědomujeme a naopak, máme pocit, že jsme dostali málo. A navíc ještě máme tendenci porovnávat se s druhými, kteří podle nás dostali víc. Ten má lepší práci, tamten dražší auto, jiný hezčí ženu či více lajků na Facebooku … Jsou toto opravdu kritéria štěstí? Vždy se přece najde někdo, kdo má něčeho více než my. Mít nejvíce ale automaticky neznamená být šťastný. Paradoxně právě ti lidé, kteří mají nejméně, bývají nejšťastnější. Proč? Právě proto, že se naučili přijmout to, co je a těšit se i z mála. Zkusme se tedy i my, místo nekonečného honění se za iluzemi, naučit být vděční za to, co máme.

 

Několik rad, jak se mít ještě raději:

• Začněte každý den tím, že se na sebe usmějete do zrcadla.
• Najděte si čas na pravidelnou meditaci, i když jen pět minut denně.
• Myslete pozitivně a vyhýbejte se sebekritice.
• Buďte sami k sobě upřímní ve svých pocitech.
• Věnujte se svým zálibám, dělejte to, co vás baví.
• Někdy vyzkoušejte i něco nového, rozšíří vám to obzory.
• Pečujte o své tělo a dopřejte mu to, co potřebuje.
• Pracujte na svém osobním i duchovním rozvoji.
• Buďte k sobě laskaví a trpěliví.
• Řiďte se svou intuicí.
• Věřte ve své schopnosti.
• Buďte hraví.
• Odpusťte si.