(článok vyšiel v časopise JÓGA DNES č. leden/únor 2017)
Pataňdžali byl mudrc, který žil ve druhém století před Kristem. Jako první popsal tradici jógy velmi systematickým způsobem, a proto bývá označován za “otce jógy”. Cestu rádža jógy (královské jógy) shrnul do osmi kroků, jejichž cílem je dosáhnout osvícení. Prvním krokem je jáma – morální principy, které nám ukazují, čeho se máme vyvarovat. Patří k nim ahimsa – neubližování, satja – pravdivost, astéja – nekradení, brahmačarja – zdrženlivost a aparigraha – neulpívání. Podívejme se na tato známá pravidla trochu netradičně – a sice skrze příběhy.
- Ahimsa
Jednoho dne se Buddha spolu se svými žáky procházel po ulici. Když ho uviděl jeho závistivý bratranec Devadatta, vjel do něj takový vztek, že odvázal divokého slona v naději, že ušlape Buddhu k smrti. Jako slon běžel dolů ulicí, lidé před ním utíkali a snažili se skrýt do bezpečí. Buddhovi žáci také prosili svého mistra, aby se zachránil, ale on zůstal klidný a pokračoval v cestě. Když se rozzuřený slon k Buddhovi přiblížil, on jen klidně zvedl ruku a usmál se. V té chvíli se divoké zvíře zastavilo, kleklo před Buddhou na kolena a sklonilo hlavu. Buddhova moc a láska byla tak velká, že jediným smírným gestem dokázal zkrotit hněv i nenávist.
- Satja
Jednou se setkal mudrc Vašistha se svým protivníkem, mudrcem Višvamitrou, a řekl mu: “Můj žák, král Hariščandra, je nejvíce pravdivým člověkem na Zemi.”
Višvamitra se jen pousmál a odpověděl: “Dokážu ti, že není.” Pak se vydal do paláce krále Hariščandry a předstoupil před něj převlečený za chudého bráhmana.
“Ó nejštědřejší z králů, prosím splň mi dvě přání,” řekl prozíravě.
Hariščandra, král s velkým srdcem, laskavě odpověděl: “Dám ti cokoli, o co mě požádáš.”
“Jako první chci tvé království a celý tvůj majetek,” žádal vychytralý Višvamitra.
Jelikož král byl mužem, který vždy dodrží své slovo, dobrovolně se vzdal všeho, co měl, a spoře oděný jen do kusu látky odešel spolu se svou ženou a dětmi do lesa. Bráhman však stále nebyl spokojen a následoval je, řka: “Hariščandro, nyní mi splň mé druhé přání, a tím je velká truhla plná zlatých mincí.”
Na to král odpověděl: “Dej mi jeden měsíc a dám ti, oč mě žádáš.”
Královská rodina pak odešla do města Kaši. Hariščandra se tam snažil najít si práci, ale nepodařilo se mu to, a tak byli nuceni žebrat, aby přežili. Po měsíci se opět zjevil bráhman a žádal krále, aby splnil jeho druhé přání nebo přiznal, že je lhář. Jelikož Hariščandra nedokázal za tak krátkou dobu nasbírat požadované množství peněz, jeho žena a syn se nabídli, aby je prodal do otroctví. S velkou bolestí tak učinil, ale peněz stále nebylo dost, a tak odešel do otroctví i on sám. Jeho pán mu určil práci asistenta v krematoriu.
Jednoho dne králova syna uštkl had a on umřel. Nešťastná matka vzala jeho tělo a odnesla ho do krematoria, aby byly provedeny potřebné pohřební obřady. Když ji král Hariščandra uviděl s mrtvým dítětem v náručí, hluboce se ho to dotklo. Přesto musel konat svou povinnost a se slzami v očích řekl: “Má drahá, je mi to velmi líto, ale nemohu provést rituál, dokud nezaplatíš poplatek, který můj pán za kremaci požaduje.”
Jelikož král i jeho manželka byli oba chudými otroky a neměli peníze ani na pohřeb jejich syna, ani na splacení dluhu, rozhodli se své neštěstí společně ukončit v plamenech. A tak Hariščandra rozložil dřevo, na vrch položil synovo tělo a spolu se ženou si sedli k němu. Ve chvíli, kdy oheň vzplál, se stal zázrak – Brahma, Indra a několik dalších bohů sestoupilo z nebes a oheň uhasili.
“Hariščandro,” promluvili bohové, “dokázals, že jsi nejčestnějším mužem na Zemi. Tvým zkouškám je konec.”
Pak bohové požehnali královské dvojici. Višvamitra vrátil království vznešenému králi Hariščandrovi, který dále dobře vládl po dlouhá léta.
- Astéja
Ve městě Ajódhja vládl král Dašaratha, který měl tři ženy – Kausalju, matku korunního prince Ramu, Kaikeji, matku prince Bharata a Sumitru, která mu dala dva syny – Lakšmana a Šatrughana.
Jednoho dne Kaikeji přišla za Dašarathou s žádostí: “Splň mi dvě přání, které jsi mi slíbil, když sis mě vzal za manželku.”
“Samozřejmě, moje drahá,” odpověděl jí král.
“Mým prvním přáním je,” řekla vychytrale Kaikeji, “aby byl můj syn Bharata korunován králem. A také, aby byl princ Rama vyhnán z paláce a musel žít v lese po dobu čtrnácti let.”
Královo srdce zaplakalo nad takovými krutými požadavky, ale protože byl vázán slibem, který své ženě kdysi dal, musel její přání splnit. A tak princ Rama odešel z paláce a vydal se do lesa, doprovázen svou manželkou Sítou a bratrem Lakšmanem. Pro prince Bharatu byl poslán posel s naléhavou žádostí, aby se vrátil z cest domů. Než se tak stalo, král Dašaratha zemřel žalem.
Když se Bharata vrátil do města, všiml si, že lidé na ulici od něj odvracejí pohledy. “Něco tady není v pořádku,” pomyslel si a spěchal za svou matkou. Když ho Kaikeji uviděla, plná radosti mu řekla: “Ó Bharata, brzy budeš korunován králem města Ajódhja! Tvůj otec už není mezi námi a já jsem vyhnala Ramu do lesa na čtrnáct let.”
Dobrý Bharata byl zděšen z matčiných slov a vykřikl: “Matko, oslepila tě chamtivost! Já netoužím po moci, a už vůbec nechci vzít svému drahému bratrovi Ramovi jeho království.”
Po těchto slovech Bharata odešel do lesa s úmyslem najít Ramu a vrátit mu vládu. Když ho spatřil, padl k jeho nohám a prosil: “Drahý bratře, prosím tě o odpuštění. Vrať se do paláce a vládní zemi a lidem.”
Rama věděl, že Bharata je nevinný, ale nemohl se vrátit, dokud jeho exil neskončí. Tehdy se objevil vážený mudrc Vašistha a rozhodl, aby Bharata vládl v zemi, dokud se jeho bratr Rama nevrátí. Bharata s těžkým srdcem souhlasil, ale než odešel, poprosil bratra, aby mu dal své sandály. Když se vrátil do Ajódhje, položil bratrovy sandály na trůn a sám odešel do chatrče za městem. Tam žil jednoduchý život a vládl království. Když se jednoho dne Rama po letech vrátil, jeho bratr mu s radostí a pokorou předal vládu.
- Brahmačarja
Mudrc Vjása měl syna, který se jmenoval Šuka. Byl to velmi inteligentní chlapec, který nade vše toužil po poznání. Když dospěl a nastal čas, aby si našel ženu a založil rodinu, Šuka řekl otci, že se neožení, ale stane se sanjásinem a svůj život zasvětí studiu. Vjása synovo rozhodnutí přijal a řekl mu: “Jdi za králem Džanakem, který je nejchytřejším mužem na Zemi, a uč se od něj.”
A tak se Šuka vydal na cestu do dalekého království Mithila, procházel přes hory a lesy a po dvou letech přišel do Džanakova paláce. Džanaka věděl, kdo je Šuka a proč za ním přišel, a rozhodl se ho vyzkoušet. První zkouškou bylo, že stráže Šuku nepustili přes bránu a zůstal tři dny před palácem. Toto nemilé přijetí chlapce vůbec neodradilo a trpělivě čekal, až přijde jeho čas.
Čtvrtého dne Džanaka otevřel bránu, přivítal Šuku a zavedl ho do pokoje pro hosty. Tam pro něj připravili voňavou koupel, hedvábné šaty a chutné jídlo. Šuka tyto dary přijal s pokorou a skromností, ale svou pozornost naplno věnoval meditaci a modlitbě.
Jelikož král Džanaka viděl, že ani ponížení, ani luxus mladého Šuku nijak neovlivnily, rozhodl se dát mu poslední zkoušku. Zavolal ho do své honosné síně, kde hrála hudba, tančili tanečníci a lidé se vesele bavili. Džanaka dal Šukovi misku plnou mléka a řekl: “Přejdi sedmkrát kolem celé místnosti, aniž by si vylil jedinou kapku mléka.”
Šuka vzal misku a s lehkostí procházel po síni kolem stolů plných voňavých lahůdek, bavících se hostů, hrajících hudebníků a svůdně se vlnících tanečnic. Po sedmém kole přišel znovu za králem a podal mu misku, v níž nechyběla ani jediná kapka mléka.
Král Džanaka s úsměvem řekl: “Šuko, ještě nikdy jsem nepotkal člověka s takovou disciplínou a sebekontrolou. Nemám tě co naučit, jdi a pokračuj ve své praxi. Brzy dosáhneš osvícení.”
- Aparigraha
Kdysi dávno v jižní Indii žil zbožný bráhman jménem Višnudása. Bydlel ve skromné chatrči, celé dny věnoval modlitbě a uctívání bohů a jedl pouze jednoduché jídlo jedenkrát za den.
Jednoho dne, když Višnudása skončil své modlitby, uvařil si jídlo, položil ho na okno vychladnout a odešel na krátkou procházku. Ale když se vrátil, zjistil, že někdo jeho jídlo snědl. Když se to samé stalo následující den a také ten další, bráhman si pomyslel: “Možná si bohové přejí, abych se postil.”
O několik dní později, kdy se Višnudása opět procházel, uviděl mezi stromy otrhaného žebráka, jak se krade k oknu, na kterém bylo položeno jeho jídlo, a hltavě si ho cpe do úst. Višnudása, který sám nejedl několik dní, pocítil k tomuto vyhladověnému člověku hluboký soucit. Když si všiml, že žebrák na okně nechal kousek chleba, vzal ho a rozběhl se za ním, aby mu dal i ten. Po chvíli ho doběhl a řekl: “Tady máš, sněz i tento chléb, tobě pomůže více než mně.”
V tom okamžiku se žebrák proměnil do své skutečné podoby – nebyl to nikdo jiný, než velký bůh Višnu!
“Můj drahý Višnudáso, tvoje nesobeckost nemá na Zemi váhu,” řekl bůh bráhmanovi a vzal ho s sebou do nebe.
Použitá literatura: YOGA FOR CHILDREN, Swati & Rajiv Chanchani, vydavatelství UBSPD, Indie
